Září 2011

Chamonix – 3 země, 3 barvy, 1 nejvyšší hora Evropy

7. září 2011 v 23:13
Modrá, zelená a bílá. Francie, Švýcarsko, Itálie… a Mont Blanc. Tři barvy. Tři země a jeden kopec, který je prý nejvyšší v Evropě. To vše se snoubí v údolí Chamonix.
Pomohla náhoda, štěstí i trochu googlení a já nasedám se smíšenými pocity na Florenci na žlutý autobus směr Ženeva a přemýšlím, jaké asi budou příští tři týdny práce v horské chatě v malé vesničce na samotném konci údolí Chamonix.
V Ženevě si v pohorkách a s krosnou a kufrem připadám dost nemotorně, jakmile ale nastoupím na malý transferový mikrobus, který míří přímo do Chamonix, už se nás- turisticky vymóděných- schází víc. Řidič mě osloví plynnou angličtinou, tak se mi uleví, že ta moje lámaná francouzština ještě chvíli počká. Blížíme se. Zahlédnu ledovec, na němž se odráží zapadající slunce, a jsem nadšená. To ještě netuším, že podobných ledovcových splazů mineme ještě asi pět. Ale to už řidič zastavuje právě pod jedním z nich, u velké louky, na níž se pasou krávy a u velké chalupy s ještě větším nápisem "Bienvenue" vyzdobeným savojskými květinami, které jsou snad na každé ceduli a každé sebemenší boudě.
Hned ráno dostávám volno a s Polkou, co tu pracuje jako au pair, vyrážíme na první túru. Samotné Chamonix leží asi v 1100 m.n.m., naše vesnička ještě o dvě stě metrů výš, takže nezačínáme úplně nízko, přesto převýšení všech výletů je nemalé, každý den minimálně tisícimetrové. Míjíme jednu snad ze stovky lanovek, kde již frontují postarší turisté, ale 20 eur za jednu jízdu nepřipadá v úvahu, navíc kopec si člověk musí pro dobrý pocit zdolat po svých. Po první hodině šlapání ze mě teče pot a v duchu si říkám proč, jsem neodjela s kamarádkami radši k moři. Pak se ale otevře úchvatné zelenající se sedlo Col de Balme, kde se pasou krávy, pobíhají svišti a jen dobrý pozorovatel si všimne, že překročil hranici do Švýcarska. Zjišťuji, že občanku se tu vyplatí mít pořád s sebou. Postupem času si zvykám na nadmořské výšky, výlety jsou čím dál delší, převýšení čím dál vyšší. Už nezávidím německým turistům, co se mi mačkají nad hlavou v těsných kabinkách za desítky eur, ale závidím sama sobě, že mám všechny pěšinky sama pro sebe.
Všechny cesty jsou bezvadně značené, ztrácím se snad jen asi dvakrát, mapu se však vyplatí mít po ruce zejména pro ty, co neradi šplhají i slézají stejnou cestou. Časy na tabulích jsou spíše orientační a daří se mi je zkracovat v průměr u tak napolovic, (asi zde počítali opět s pomalostí místních byť velmi činorodých důchodců).
Ze začátku mi chvíli trvá, než si můj žaludek zvykne na nový režim. Snídám brzy, než přijdou hosté, přes den se toho ve Francii moc nezkonzumuje, kolem sedmé večer, když nosím turistům na stůl, můj žaludek žadoní, a o půl desáté, když usedáme ke stolu my, už ani hlad nemám. Místní speciality jsou ale znamenité. Salát, hlavní chod, sýry, desert…tak tu po sobě ty chody patří, teď už si to pamatuji, abych se vyhnula dalšímu "faux pax" v podobě čekání na hlavní ještě před salátem.
Další ráno. Budí mě opět zvonce krav, co přišly na pastvu a už s Polkou Annou stoupáme nekonečným lesem až na Flegére, odkud vede několik cest hned k několika jezerům. Přestože jsme skoro ve třech tisících metrech nad mořem, je tu pořádné teplo, všechny neduhy z výstupu, ale zmizí hned, jak uvidím zrcadlící se Mont Blanc v azurově modrém jezírku s příhodným názvem Lac Blanc, od něj scházíme přes Anguille rouge, kde obdivujeme několik lezců, o pár set metrů níž zas obří balvany a malé skalky přejí boulderingu.
Už si zvykám, že po Francouzích a jejich snídani neumývám hrnečky a skleničky, ale misky. Do té nalijí nápoje všeho druhu a v tom namáčí, co jim zrovna přijde pod ruku. Pro nadšence klasické evropské snídaně jsou tu čerstvě napečené bagety, kterým hned podléhám. Odhazuji zástěru a vyrážím za dalším dobrodružstvím. S tzv. kartou hosta (Certe d´hote) tu člověk může využívat všech místních autobusů a vlaku asi na 40km dlouhém úseku v údolí zdarma, včetně přepravy kol, čehož toho dne využívám i já. Celý týden tu kolem mě po horských stezkách a po sjezdovkách sviští borci na horských kolech a já nechci zůstat pozadu. Půjčuji si proto kolo mojí šéfové. Zrada, poprvé vidím nášlapný systém a odpružení přední i zadní vidlice, o němž jsem neměla ani zdání. Při sjezdu prvního mírného kopečku se vyděsím, prudce zabrzdím a málem opřu čelo o protější kámen, nemluvě o prvotních problémech s vycvaknutím bot z pedálů. Radši se vrátím v klidu na silnici a užívám si skoro 20 km projížďku údolím. Protože čas běží a večerní směna se blíží, zpátky se pohodově a zdarma svezu vlakem. Nezapomenu při vystupování z busu poděkovat řidiči hlasitým "merci" to se tu sluší a patří.
Chamonix, ač jsem čekala, že půjde o město plné snobů, vás přijme, ať jste turista v pohorkách, dámička v šatičkách a na podpatcích nebo cyklista postříkaný blátem. Lidé, které zde v malebných uličkách potkáte, totiž přesně odráží všechny aktivity, které údolí nabízí. Je tu ráj horolezců, turistů, milovníků paraglidingu, lázní, golfu, vína, sýrů i luxusních módních značek. Obchody praskají ve švech se sportovním vybavením a oblečením (často o dost levnějším, než v našich krajích), sýry, vínem, cukrovinkami a plyšovými svišti. Bydlet tu můžete v hotelích s několika hvězdami nebo i v kempu za 4 E, kde však nechybí sprchy s teplou vodou. Horské chaty francouzského alpinistického klubu (C.A.F) vás rádi přijmou, máte-li členství třeba u alpenvereinu, dají rádi i zajímavou slevu. Místní strážci chat na vás ale budou o mnoho přívětivější, pokud si s noclehem objednáte i polopenzi, to je totiž jejich jediný zdroj výdělku. Tak si na jejich chatách dejte třeba horkou čokoládu, nebo místní specialitu, likér z černého rybízu- cassis. Za místní pivo se utrácet nevyplácí, pivovar Mont Blanc se sice snaží, ale sami Francouzi pijí pivo tzv. "demi" což je napůl namíchané se sirupem- pro Čecha hrozná představa, avšak chuť samotného piva je opravdu nic moc.
Čas tu letí jako voda, týden se střídá s týdnem a datum mého odjezdu se blíží, čeká mě ale překvapení. Přítel mojí šéfové je horský vůdce a jednoho večere zavelí, ať si připravíme na další den teplé oblečení, přinese nám mačky, cepíny, sedáky, přilby a lana a už ráno sedíme v lanovce na nejvýše položené místo lanovkou obsluhované- Aguille di Midi ( 3800 m.n.m) odkud vyrážíme jako lanové družstvo na mou první procházku po ledovci, neměla chybu…ale o tom zas někdy příště…