Chamonix – 3 země, 3 barvy, 1 nejvyšší hora Evropy

7. září 2011 v 23:13
Modrá, zelená a bílá. Francie, Švýcarsko, Itálie… a Mont Blanc. Tři barvy. Tři země a jeden kopec, který je prý nejvyšší v Evropě. To vše se snoubí v údolí Chamonix.
Pomohla náhoda, štěstí i trochu googlení a já nasedám se smíšenými pocity na Florenci na žlutý autobus směr Ženeva a přemýšlím, jaké asi budou příští tři týdny práce v horské chatě v malé vesničce na samotném konci údolí Chamonix.
V Ženevě si v pohorkách a s krosnou a kufrem připadám dost nemotorně, jakmile ale nastoupím na malý transferový mikrobus, který míří přímo do Chamonix, už se nás- turisticky vymóděných- schází víc. Řidič mě osloví plynnou angličtinou, tak se mi uleví, že ta moje lámaná francouzština ještě chvíli počká. Blížíme se. Zahlédnu ledovec, na němž se odráží zapadající slunce, a jsem nadšená. To ještě netuším, že podobných ledovcových splazů mineme ještě asi pět. Ale to už řidič zastavuje právě pod jedním z nich, u velké louky, na níž se pasou krávy a u velké chalupy s ještě větším nápisem "Bienvenue" vyzdobeným savojskými květinami, které jsou snad na každé ceduli a každé sebemenší boudě.
Hned ráno dostávám volno a s Polkou, co tu pracuje jako au pair, vyrážíme na první túru. Samotné Chamonix leží asi v 1100 m.n.m., naše vesnička ještě o dvě stě metrů výš, takže nezačínáme úplně nízko, přesto převýšení všech výletů je nemalé, každý den minimálně tisícimetrové. Míjíme jednu snad ze stovky lanovek, kde již frontují postarší turisté, ale 20 eur za jednu jízdu nepřipadá v úvahu, navíc kopec si člověk musí pro dobrý pocit zdolat po svých. Po první hodině šlapání ze mě teče pot a v duchu si říkám proč, jsem neodjela s kamarádkami radši k moři. Pak se ale otevře úchvatné zelenající se sedlo Col de Balme, kde se pasou krávy, pobíhají svišti a jen dobrý pozorovatel si všimne, že překročil hranici do Švýcarska. Zjišťuji, že občanku se tu vyplatí mít pořád s sebou. Postupem času si zvykám na nadmořské výšky, výlety jsou čím dál delší, převýšení čím dál vyšší. Už nezávidím německým turistům, co se mi mačkají nad hlavou v těsných kabinkách za desítky eur, ale závidím sama sobě, že mám všechny pěšinky sama pro sebe.
Všechny cesty jsou bezvadně značené, ztrácím se snad jen asi dvakrát, mapu se však vyplatí mít po ruce zejména pro ty, co neradi šplhají i slézají stejnou cestou. Časy na tabulích jsou spíše orientační a daří se mi je zkracovat v průměr u tak napolovic, (asi zde počítali opět s pomalostí místních byť velmi činorodých důchodců).
Ze začátku mi chvíli trvá, než si můj žaludek zvykne na nový režim. Snídám brzy, než přijdou hosté, přes den se toho ve Francii moc nezkonzumuje, kolem sedmé večer, když nosím turistům na stůl, můj žaludek žadoní, a o půl desáté, když usedáme ke stolu my, už ani hlad nemám. Místní speciality jsou ale znamenité. Salát, hlavní chod, sýry, desert…tak tu po sobě ty chody patří, teď už si to pamatuji, abych se vyhnula dalšímu "faux pax" v podobě čekání na hlavní ještě před salátem.
Další ráno. Budí mě opět zvonce krav, co přišly na pastvu a už s Polkou Annou stoupáme nekonečným lesem až na Flegére, odkud vede několik cest hned k několika jezerům. Přestože jsme skoro ve třech tisících metrech nad mořem, je tu pořádné teplo, všechny neduhy z výstupu, ale zmizí hned, jak uvidím zrcadlící se Mont Blanc v azurově modrém jezírku s příhodným názvem Lac Blanc, od něj scházíme přes Anguille rouge, kde obdivujeme několik lezců, o pár set metrů níž zas obří balvany a malé skalky přejí boulderingu.
Už si zvykám, že po Francouzích a jejich snídani neumývám hrnečky a skleničky, ale misky. Do té nalijí nápoje všeho druhu a v tom namáčí, co jim zrovna přijde pod ruku. Pro nadšence klasické evropské snídaně jsou tu čerstvě napečené bagety, kterým hned podléhám. Odhazuji zástěru a vyrážím za dalším dobrodružstvím. S tzv. kartou hosta (Certe d´hote) tu člověk může využívat všech místních autobusů a vlaku asi na 40km dlouhém úseku v údolí zdarma, včetně přepravy kol, čehož toho dne využívám i já. Celý týden tu kolem mě po horských stezkách a po sjezdovkách sviští borci na horských kolech a já nechci zůstat pozadu. Půjčuji si proto kolo mojí šéfové. Zrada, poprvé vidím nášlapný systém a odpružení přední i zadní vidlice, o němž jsem neměla ani zdání. Při sjezdu prvního mírného kopečku se vyděsím, prudce zabrzdím a málem opřu čelo o protější kámen, nemluvě o prvotních problémech s vycvaknutím bot z pedálů. Radši se vrátím v klidu na silnici a užívám si skoro 20 km projížďku údolím. Protože čas běží a večerní směna se blíží, zpátky se pohodově a zdarma svezu vlakem. Nezapomenu při vystupování z busu poděkovat řidiči hlasitým "merci" to se tu sluší a patří.
Chamonix, ač jsem čekala, že půjde o město plné snobů, vás přijme, ať jste turista v pohorkách, dámička v šatičkách a na podpatcích nebo cyklista postříkaný blátem. Lidé, které zde v malebných uličkách potkáte, totiž přesně odráží všechny aktivity, které údolí nabízí. Je tu ráj horolezců, turistů, milovníků paraglidingu, lázní, golfu, vína, sýrů i luxusních módních značek. Obchody praskají ve švech se sportovním vybavením a oblečením (často o dost levnějším, než v našich krajích), sýry, vínem, cukrovinkami a plyšovými svišti. Bydlet tu můžete v hotelích s několika hvězdami nebo i v kempu za 4 E, kde však nechybí sprchy s teplou vodou. Horské chaty francouzského alpinistického klubu (C.A.F) vás rádi přijmou, máte-li členství třeba u alpenvereinu, dají rádi i zajímavou slevu. Místní strážci chat na vás ale budou o mnoho přívětivější, pokud si s noclehem objednáte i polopenzi, to je totiž jejich jediný zdroj výdělku. Tak si na jejich chatách dejte třeba horkou čokoládu, nebo místní specialitu, likér z černého rybízu- cassis. Za místní pivo se utrácet nevyplácí, pivovar Mont Blanc se sice snaží, ale sami Francouzi pijí pivo tzv. "demi" což je napůl namíchané se sirupem- pro Čecha hrozná představa, avšak chuť samotného piva je opravdu nic moc.
Čas tu letí jako voda, týden se střídá s týdnem a datum mého odjezdu se blíží, čeká mě ale překvapení. Přítel mojí šéfové je horský vůdce a jednoho večere zavelí, ať si připravíme na další den teplé oblečení, přinese nám mačky, cepíny, sedáky, přilby a lana a už ráno sedíme v lanovce na nejvýše položené místo lanovkou obsluhované- Aguille di Midi ( 3800 m.n.m) odkud vyrážíme jako lanové družstvo na mou první procházku po ledovci, neměla chybu…ale o tom zas někdy příště…
 

Kodaň - město na kole a na vodě

11. července 2008 v 13:09
Dostala jsem první dovolenou.Tak jsem si řekla, že musím to volno pořádně využít a odpočinout si od toho frmolu kolem turistů, neustálého zpěvu zpívajícího plyšového soba , co prodáváme, a ukřičených Španělů, co se neumí rozhodnout Jelikož letenky všude možně po Evropě byly levnější než cesta domů, tak jsem se rozhodla trochu víc prozkoumat Skandinávii. Nakonec jsme vyrazili s kámošem Christianem do Kodaně a ukázalo se, že to byla ta pravá volba.
Smalou mořskou vílou
Sehnali jsme levný letenky od nový společnosti Sterling a v úterý ráno jsme už stáli na letišti. Při bezpečnostní kontrole si vzali Christiana stranou, objevili totiž v jeho batohu zapadlý klíč na kola, tak jsem vtipkovala, že se mě určitě chtěl tím klíčem v letadle zbavit, ale netrvalo dlouho a i mě si vzala paní stranou, co že to mám prý na dně batohu? Tak mi trochu strnul úsměv …No musela jsem ten sprej vyhodit, život není fér, Christianovi klíč nechali. Nespravedlnost ne? No příště radši prohlídnu všechny kapsy batohu než někam vyrazím!
V Kodani nás přivítalo teplo a sluníčko, to byla taková krása po třech chladných a propršených týdnech v Bergenu. Uschovali jsme zavazadla na hlavním nádraží a vyrazili do turistických informací získat co nejvíc tipů kam vyrazit, jelikož jsme plánovali narychlo a popravdě jsme toho o Kodani moc nevěděli.
Měla jsem trochu strach jestli tam bude co dělat 4 dny, ale pak jsem byla paf kolik je tam neuvěřitelných možností, nestihli bysme to ani za 3 týdny.
Kodaň je naprostá placka, takže úplně něco jiného než Bergen, kde se rovinka hledá těžko. Proto je taky Kodaň rájem cyklistů. Tak jsem si myslela, že pocházím z Pardubic, cykloměsta, ale naše cyklostezky jsou teda proti kodaňskému systému houby. Pruhy pro kola jsou součástí silnice, mnohdy širší než pro auta, někde dokonce i speciální odbočovací pruh pro cyklisty a co mě dostalo, byly speciální semafory. Dánové frčí na kolech jako o závod, kola jsou to většinou starší bez přehazky, sedí na nich vzpříměně až v záklonu, veškerý náklad včetně dětí vozí vepředu, ženy si zdobí proutěné košíky na řidítkách kytkami, někdy vlaječkami, jezdí se v kostýmkách v podpacích, v kvádru ….nádhera. Aby byli turisté ve městě "in", mají všude po městě speciální tzv City bikes, kola která fungují na princip košíků v supermarketu. Přijdete, strčíte dvacku, kolo se odemkne a zase ho kdekoli na jednom asi ze sto padesáti stanovišť ve městě vrátíte. Parádní způsob jak poznávat město, všude se dostanete, neplatíte za dopravu a kdekoli si zastavíte, vyfotíte, pokoukáte. Jediná nevýhoda těchto kol byla, že pneumatiky, aby dlouho vydržely byly z gumy, takže se šlapalo trochu ztuha a byli jsme samozřejmě nejpomalejší cyklisti v provozu, ale turistů tam bylo víc, takže jsme aspoň byli lehce rozpoznatelní
Kodaňská opera
První den, jsme objeli hlavní centrum města, zajeli jsme se mrknout na sochu slavné Malé mořské víly z pohádky H Ch, Andersena, navštívili dva kostely, projeli se kolem kanálů co připomínají Benátky a dali si k večeři pořádný steak, mňam.
Večer jsme sedli na jeden z městkých vlaků a vyjeli asi 5 km od centra,m kde bydlel Mathe, Dán, u kterého jsme měli dohodnuté bydlení, zase zadarmo, přes Couchsurfing. Bydlel v krásné klidné čtvrti plné typických dánských řadovek ze třicátých let, Takže jsme si měli možnost vyzkoušet pravý dánský bydlení. Mathe byl super, student, co pracuje přes prázdniny jako plavčík na jedné kodaňské pláži a jeho francouzská přítelkyně nám dali spoustu tipů. Kam se mrknout.
Další den jsme vyrazili do botanické zahrady, v tropickém pavilonu, bylo teda pěkně vedro, ale zase bezva pohled, mohli jsme totiž vyjít do druhého patra a vidět všechny palmy svrchu, to bylo moc zajímavý. Poobědvali jsme v královských zahradách a vyrazili do Národního muzea trochu se dozvědět o dánské historii. Muzeum bylo moc fajn, ale jak to tak bývá děsně veliký a protože venku bylo tak krásně, tak jsme ho jen proběhli. Musela jsem se vyfotit s fukarem, protože je sranda , že Dánové vystavují v národním muzeu to samé, co my v tom nepoměřickémJ Večer jsem dělala čočkovou polívku a bramboráky našim hostitelům, Moc jim chutnalo a chtěli recept, završili jsme to pudinkem a večerní procházkou v přístavu.
Čtvrtek byl pěkně náročný ale bezvadný den. Koupili jsme si denní jízdenku po celém kraji a vyrazili jsme k hradu jako z pohádky - Frederigsburgu. Dojeli jsme vláčkem do stanice a pak nám řidič ochotně ukázal autobus , kterým máme pokračovat,.Hrad byl úchvatný a zahrady taky, byli jsme tam brzo, takže celkem bez lidí. Prošli jsme se kolem královského jezírka a vydali se procházkou zpět na nádraží. Párkrát jsme zaváhali, ale kohokoli jsme se zeptali, s úsměve nám odpověděl nasměroval a chvíli se s námi zapovídal. Na nádraží jsme hledali spojení na pobřeží k muzeu moderního uměni a na pláž. Jen jsme přišli k jízdním řádům, zůstala jsem nevěřícně stát. Ze zaparkovaného autobusu, který měl očividně přestávku, vylezl asi šedesátiletý řidič a s úsměvem se zeptal,jestli nám může pomoct. Přesně nám popsal cestu, kde máme přestoupit a ještě se omluvil, že musíme přestupovat, že v tu hodinu tam není žádný přímý spoj. No tohle by se u nás asi taky jen tak nestalo. Cedule v našich busech, "nemluvte na řidiče" mluví za všechno
Pláž u Luisiany , musea moderního umění , byla bezva s vlnami ale ostrýma šutrama, tak jsme zůstali jen chvilku, proběhli muzeum a vyrazili na další , slavnější písečnou pláž, ta byla bezva. Vůbec jsme netušila, že v Kodani mají tolik pláží takže koupání v moři bylo super, jak prázdniny na jihu
Večer jsme si dali kebab, zase to muselo být maso- v Bergenu je totiž děsně drahý a vyrazili do slavného zábavního parku Tivoli, jednoho z prvních v Evropě, předchůdce Disneylandu. No samozřejmě to byl drahý špás za vstup do areálu a za každou další atrakci se muselo pořádně zaplatit , ale stálo to za to. Poprvé v životě jsem byla na té obří horské dráze, tak tam s námi zatočili vzhůru nohama a hlavou dolů, no super a ještě nás při tom fotiliJ Pak jsme si dali ještě závody koní, házením kuliček do dírek, jsme poháněli koně, ale porazil nás asi tříletý kluk, tak jsme si radši šli poslechnout koncert vážné hudby a okouknou hodinu salsy. Večer všechno krásně svítilo a cestou domů jsme si užívali pohled na hvězdy. V Bergenu je totiž momentálně světlo nonstop, v noci se jen trochu sešeří, ale není úplná tma, takže nejsou hvězdy
V pátek ráno jsme se rozloučili s našimi hostiteli a vydali jsme se přes most na ostrov Christiahavn. Na něm se nachází zajímává osada s názvem Christianie- tady v šedesátých letech bydleli hippies, drogově závislí, bezdomovci a vůbec lidi, kteří chtěli žít jinak, nebo je ve městě moc nechtěli, založili si tu vlastní osadu,vlastní město ve městě, ve které dokonce platí speciální zákony a toto území je nezávislé, neplatí daně a tak dále. Bylo to tam vážně zajímavý, prodávali tam krásný věci z Nepálu, všechno bylo pěkně barevný ale bohužel i pěkně špinavý. Bohužel všude byl zákaz focení, tak jsem ho nechtěla porušovat , takže aspoň můžete mrknout na vchod a východ. Potom jsme se vydali na další pláž, tentokrát uměle vyrobenou , tam jsme strávili celé odpolko. Bylo to bezva. Sice náš let domů měl večer zpoždění asi dvě a půl hodiny, ale tak jsem se aspoň zkrášlila zadarmo v duty free shopu, vyzkoušela všechny možné parfémy. Koupili jsme s Christianem zásoby alkoholu na dlouhé letní večery a frrrr domů.
Supr výlet ale krátký !

Bez práce sice nejsou koláče, ale může být i legrace

5. července 2008 v 8:23
Jak asi víte je ze mě přes léto osoba pracující. A ne lehce, tvrdě pracující. Odrážející návaly ukřičených Španělů, přemlouvající škudlivé Anglány a trpělivě se usmívající na korejské turistické babičky. Každopádnwě máme celkem v našem obchůdku se suvenýry rušno, ale když je venku krásně, občas se stane, že není do čeho "píchnout" a to pak začíná ta pravá legrace. Jestli se chcete mrknout, co provádíme po práci a někdy i při práci tak mrkněte na fotečky. jinak mám úplně nejlepšího šéfa , co jsem mohla mít. Minulou sobotu nás všechny ( a to nás tam pracuje asi 15) pozval na pizu a cely večer platil pití, dokonce si s námi i zatrsal:)
Tak pááá ja letím do práce mezi troly:)
 


Pojďte ke mně na návštěvu...

26. června 2008 v 12:44
Tak jsem se na léto přestěhovala. O dvacet metrů doprava, o 5 pater výš, z bloku B do bloku D, ze severu na jih , z pokoje s otravnou Brazilkou do super 1 plus 1 s velkou kuchyní pro 7 a konečně mám i troubu, vivat hranolky!!! Tenhle pokoj mi na léto propůjčil jeden Kanaďan, takže mi tak dva týdny trvalo přetvořit ten maximálně klučičí pokoj alespoň trochu k obrazu svému, útulnému….Ale tvořilo se lehce, jelikož všichni odjíždí a mají přebytkové věci jako svíčky, polštářky a spoustu pěkných drobností, které se ale do kufru nevejdou, tak je neustále dostávám darem. Jak jiné je to ke konci než na začátku, kdy jsem přijela s jedním hrníčkem, teď nevím kam to všechno dát. No každopádně si to bydlení maximálně užívám, protože jsem odjakživa s někým pokoj sdílela, tak teď je to zvláštní, že si můžu dělat úplně co chci, ale zase si není s kým před spaním podrbat….No každopádně přidávám pár fotek, když vás nemůžu pozvat na kafe a na návštěvu, tak tady máte alespoň virtuální prohlídku…..

Stavanger a jedna populární skála

18. června 2008 v 21:41
Tak konečně report z našeho výletu za odměnu. Za odměnu , protože jsme s Nikou vyrazily na jih hnedle po zkouškách. Objednaly jsme si lodičku do Stavangeru a taky jsme chtěly vyrazit na jednu populární skálu, co se tyčí 600 metrů nad fjordem a jmenuje se Preikestolen. Počasí bylo ostatně jako celý květen v Norsku perfektní, sluníčko a azuro. Ve Stavangeru e podobně pěkně jako v Bergenu, krásný bylo toulat se malýma uličkama plnýma starých dřevěných domečků a dobrodružně bylo hledat bílý domek na kraji města, ve kterém měl bydlet Oyvind, u kterého jsme měly dva dny nocovat. Řidič v autobusu nejprve vypadal , že o tom místě nikdy neslyšel a nejvíce ho pobavila má hláška, že by to měl být bílý domek na kraji cesty( ve Stavangeru jsou totiž všechny domky bílé) Nakonec jsme ale na bio farmu dorazily a poustevnicky žijící,ale moc milý a vtipný Oyvind hned získal přezdívku "bio boy". Západ slunce jsme sledovaly z nedalekého kopce plného malých oveček, povalující se vlny a prastarých vikingských usedlostí, z nichž zatím nikdo neudělal turistickou atrakci,y a po mátovém čaji jsme zapadli do pravých peřin. První budíček kolem šesté ráno další den jsme zavrhly a po snídani s bio chlebem a bio ovocem jsme vyrazily na trajekt směrem na Preikestolen. Já se nejdřív mračila stejně jako obloha, protože jsme nesehnaly levnější lístek, ale jakmile vylezlo sluníčko a uviděla jsem výhledy bylo mi jasné , že ten výlet stál za to. Na pohledech na vyhlídce vždycky vysedávalo alespoň dvacet lidí, čekala jsem proto, že jich tam bude tak dvě stě, ale nakonec jsme si tam ten výhled užívaly skoro samy a potkaly dvě skupinky Čechů, ani se nám nechtělo zpět. Večer jsme si daly ještě malý cyklovýlet kolem stavangerských jezer plných vodního ptactva všeho druhu, smočily nohy u třech vikingských mečů. K večeři jsme uklohnily bramboráky, které bio boy velmi ocenil, poslouchaly jsme zpěv jakési Češky , jejíž jméno jsme nikdy neslyšely. a překvapeně zíraly, když nám vyprávěl, jak žil rok na zapadlém statku kdesi u Brna… Zahrály jsme si volejbal zahřívaly vajíčka pro slepici a bylo nám fajn. Další den jsme vyrazili do proslulého muzea ropy, na muzeum sardinek a na moderní umění bohužel nezbyl čas, pokusily jsme se stopovat, ale bohužel nikdo z těch šesti aut ,co nám za pár minut zastavily, nejel přímo do Bergenu, tak jsme pro jistotu zvolily autobus a vyrazily zpět.

Národní den aneb město plné vlajek

1. června 2008 v 1:13
Sice spousta z nás měla těšně před zkouškami, ale nedalo se nezúčastnit oslav Národního dne, 17. května , na který nás všichni Norové už od ledna upozorňovali a říkali, že tam teprve uvidíme hodně vlajek pohromadě. To nebylo hodně, myslím, že vlajky se prodávaly všude a častěji než chleba a celé město bylo červeno modro bílé. Od rána svítilo slunce a davy lidí se hrnuly do centra, kde se konala slavnostní promenáda. Abych taky řekla, co vlastně slavili, no slavili to, že se v roce 1905 osamostatnili od Dánska, a jak mi bylo řečeno, původně to bylo kdysi na podzim ,ale slaví to radši teď, když je krásné počasí. Atmosféra byla úžasná, každý měl vlajku nebo alespoň trikoloru, všechny!!! holky a ženský byly v krojích, které se liší podle kraje odkud pochází. Kluci tu a tam měli taky kroj a když ne tak všichni v sakách. Prostě úplně super atmosféra, pak ji trochu zpestřili středoškoláci, kteří mají něco jako svaťák ( už asi druhý měsíc) a mezi dechovkou zaznělo techno a pěkně to okořenili. Dali jsme si zmrzlinu, co ž je tradicí pro tento den a pak zase hurá k učení…..

Hurá do hor- hiking weekend mezi zkouškama

20. května 2008 v 18:43
Bylo celý týden v kuse azuro a sluníčko, a když přišla nabídka od místního studentského turistického klubu na víkend strávený uprostřed hor, nedalo se nad těma knížkami už dál vydržet. A tak jsme vyrazili, bylo nás 14, šest Norů a zbytek zástupci osmi různých zemí, od Mauriciu až po Velkou Británii. Autobusem jsme se vydali směrem kamsi na sever a po hodince a půl, nám nechala Ania, vůdkyně výletu, zastavit, kdesi uprostřed země nikoho a vydali jsme se na pětihodinovou túru , naším cílem byla dřevěná chajda, kde jsme měli přenocovat. Šlo se parádně, všude jezera, vodopády, zbytky sněhu, skály, v půlce cesty bláznivý Norky začaly smažit palačinky a podávaly kafíčko, někteří odvážlivci se i vykoupali ve vodě doslova a do písmene ledové- tu a tam se ještě povalovaly kusy ledu. Spálili jsme si ksichtíky a příjemně unaveni dorazili do chajdy, která je jednou ze sítě chat, které vlastní Norský turistický klub. Chata je nádherná dřevěná, vybavená vším, jen ne elektrikou a vodou, takže je to paráda, chodí se s vědrama do jezera, večer svítí svíčkami a venku čeká klasická kadibudka, všechno je nové, krásné. Spí ten kdo přijde dřív, ale vždycky se to nějak zmákne, nás se nakonec v chajdě vyspalo 25, i když je oficiálně pro 20, dorazili další lidi z Fantoftu, o kterých jsme vůbec nevěděli, že plánují stejný výlet, no Norsko je hold malé, že? K večeři uvařila Angličanka prvotřídní chili concarne a po opekání marsmelounů nad ohníčkem jsme zalehli.
Druhý den jsme se podepsali na papírové pytlíčky, do nich vložili peníze za nocleh, vhodili je do schránky ( tohle by v Čechách bohužel nikdy nikdy nefungovalo a vydali zase jinou trasou směrem k silnici. Sice byla trochu mlha ale zase bezva tura, až na ty úplně mokrý nohy Došli jsme do krásné vesničky u fjordu, kde všichni byli v krojích a měli tam bezva zvířátka. Parádní výlet, konečně jsem měla taky možnost víc pokecat s Norama a musím znova říct, že jsou to milý, bezvadný a vtipný lidi. No výlet prostě neměl chybu, jen na to učení se pak ještě hůř soustředilo.

Připravujeme.......

1. května 2008 v 15:39
Seriál Norci, Norky, Norové-
Povídání o tom, jací jsou a jací nejsou, jaké mají ctnosti, jaké neřesti, co dělají a nedělají, jak se mají trolové a sobi a jak to s nimi dopadne?............Takže, sledujte dál tyto stránky

A zase ch.a ch .... pršíííí :(

30. dubna 2008 v 13:03
Tak a zase máme zpátky pravé bergenské a poslali jsme sluníčko k vám ....
Tady sedíme po posledním beachvolejbalovým zápase trochu smutní, protože jsem viděli předpověď a tudíž věděli, že si venku zase chvíli nezapinkáme.....ale to nevadí i vevnitř se dá žažít sranda, že?....navic se všichni musíme šprtat, už se to blížííí, uáááá.......

Flam- tam kde vlak šplhá do nebe

28. dubna 2008 v 0:15
Být v Norsku a nevyužít tří týdnů slunečného počasí v kuse, to by byl hřích, a tak jsme se v neděli ráno vydali na výlet. Ráno bylo kruté, odjezd vlaku do Mirdalu byl ještě před osmou, a tak se hlavně mně a Nice celkem krušně vstávalo, protože v sobotu se přeci jen před půlnocí moc často spát nechodí. Aspoň, že Zdenek byl po ránu plný elánu:) Vláček nás po dvou hodinách dovezl do Mirdalu, kde končí normální železnice a přestoupili jsme na slavnou Flamsbahne- tahle trať vede z Mirdalu do Flamu, nebo chcete-li opačně a během dvaceti kilometrů se vlak vyškrábe z Flamu, který je přímo u moře- ve fjordu, až do Mirdalu, který leží výš jak 800m nad mořem. Takže jsme ze zasněžených hor hodinku klesali po trati plné úžasných výhledů a mnoha tunelů až do údolí, kde bylo úplné jaro. To, že se jedná hlavně o turistickou atrakci dokazovalo nejen to, že byl plný vagon Japonců, ale například i to, že jsme na trase měli třeba taky "fotozastávku"- šup na tři minuty ven - vyfotit vodopád a zpátky do vlaku:) ale i tak to stálo za to. Ve Flamu většinou turisti jen přeběhnou na loď, ale my jsme si udělali vlastní program a vydali se do údolí podél řeky prohlídnout si vesničku. To místo je nádherné klidné, lidé usměvaví, dokonce nám místní starousedlík přiběhl s úsměvem odemknout starý dřevený kostelík. Pak jsme se vyškrábali na jeden z kopců, spálili si obličeje, vymáchali nohy v příšerně studené řece a večerním autobusem se vrátili zpět do Bergenu, zase parádní výlet!
fotečky zde: fotky z výletu

Kam dál